Ahmed

MOST 2010

 Medy pojede CEI* 89km, Pipka Z 51km.

    Do Mostu jsme vyrazili nečekaně brzo, už ve čtvrtek odpoledne jsme měli sbaleno a naložené koníky. Zavolala jsem Helči, jestli nebude problém když přijedeme o den dřív a ta mě ujistila, že to bude jen dobře. Dostala jsem podrobnou instruktáž kde co najdu, seno, vodu a vyrazili jsme na cestu dlouhou cca 350km.

    Do auta jsme si vzali navíc jeden pytel se senem, abychom mohli koníkům během jízdy dát co papat. Cestou jsme se zastavili na benzínkách, kde jsme koníky občerstvili a po 5 hodinách jízdy jsme se blížili k Hipodromu v Mostě a nečekaně jsme ani nezabloudili.

    Přijeli jsme už za tmy, postavili ohrádku, dali koníkům večeři a nachystali si nocování. Dokonce jsme si dovezli i plynový vařič a tak jsme si mohli udělat i kávičku a čaj, protože já jsem na dostihy odjížděla s horečkama, teplý čajík byl dobrá volba.

   V pátek ráno začali přijíždět další soutěžící, známí o neznámí.. my se šli zaprezentovat a protože nás nebylo k ničemu potřeba, nachystali jsme koníky a šli se projít, trochu rozpohybovat na kousek trati. Po návratu z „vyjížďky“ přijeli Jirka s Majdou a ukázali a předvedli nám nové sedlo pro Medyho.

    Večer se konala rozprava, kde jsme se jako vždy dozvěděli veškeré informace o zítřejším dostihu, o místech na trati kde je potřeba si dát pozor a o tom jak bude vše probíhat. Přijela za námi i Eva s Terezkou, takže jsme si pověděli jak s Medym asi pojedeme, že bych chtěla jet pokud možno pomalu a na jistotu dostih dojet. 

    Ráno dostal Medy brzkou snídani a před osmou hodinou jsem vyrazili k místu startu. Na startu soutěže o  délce 89km se v tu chvíli procházelo okolo 20 koní. Někteří jeli soutěž národní, jiní mezinárodní a jiní jeli jako junioři. Když bylo odstartováno, s Medym jsme se ocitli ve vedoucí skupince s Modemem, který se rozhodl, že bude tryskat hned po startu a jeho jezdec s ním měl nemalé problémy. Projel okolo nás i koník bez jezdce, ale naštěstí se naši koníci po chvíli srovnali a soustředili se na svou práci.

    Kamil mi dělal chladící vůz a jelikož počítal s tím, že pojedu pomaleji, měl ze začátku trochu problémy, pak se ale srovnal s faktem, že nejedeme trénikovým tempem, ale opravdu běžíme dostih a i přes remcání, svou úlohu plnil skvěle. Během prvního kola se pole roztrhalo. V čele se držel Medy s Joulikem a hned za námi Modem se Zarou.

    Už při prvním příjezdu na ovál jsme s kopce šli krokem, protože promočená stráň byla místem jako předurčeným pro pád koně, či nějaké špatné našlápnutí. Do cíle první etapy jsme dojeli spolu s Joulikem. Ale hned ve veterině jsme byli rozděleni. Medy šel první a po něm do veterin vstupoval jako další Modem. Během přestávky jsme si oba odpočinuli, já dostala přednášku o tom, jak jedeme rychle a že by bylo potřeba zvolnit. Souhlasila jsem, ale taky jsem veděla, že to není jen moje práce, že jedeme všichni velmi rychle.

    Při odjezdu do druhého kola jsem chvilku počkala na Modema a jeli jsme prvních několik kilometrů z nejdelšího okruhu spolu. U třetího chlazení nás dojela Natálka s Joulikem a dál jsme pokračovali ve třech. Koníci během chlazení pili, občas dostali laskominu a myslím, že jsme hodně spomalili. Pak ale začal Modem zase přidávat a Sylva se svou větou „mu víc vyhovuje cval“ se jaksi nechtěla zapojit do našeho společného cíle zpomalit na rychlost okolo 16km/hod. Na některých chladících bodech mi dokonce Peter říkal, že mám jet pomaleji, ale kdyby to řekl Sylvě, která jela jeho koně, možná by udělal líp. Během této druhé etapy jsme na zdejším kopci potkali plno pěších, kteří vyrazili na sobotní procházku, stoupání bylo chvílemi poněkud extrémní a má otázka“komu se nepohnulo sedlo, ať zvedne ruku“ zůstala bez odezvy.. jen potutelné úsměvy..ale žádné sedlo nesklouzlo natolik, abychom musely přesedlat, takže jsme pokračovaly vesele dál.. Při dalších chladících bodech jsme si na chvilku odpočinuly, koníci pili a dostali jablíčka a tvářili se spokojeně. Cestou jsme začali potkávat další jezdce z jiných soutěží a pomalu se blížili k cíli druhé etapy.

    Do veteriny šel první Medy, po něm Modem a Joulike. V přestávce za mnou opět přišel Peter a opět chtěl abych jela pomaleji, to už jsem ale jaksi nevydržela a řekla mu, že by měl spíš korigovat svého jezdce a jestli se mu to nelíbí, ať odstartuje až budu z dohledu. A tak se stalo.

    Do posledního kola jsem vyrazila sama. Konečně jsme s Medym jeli jak jsme chtěli, jak jsem měla od začátku v plánu. Kamil sice druhé chlazení nestihl, ale pak už šlo všechno jako po másle. Na některých obzvláště nepříjemných a hlavně tvrdých úsecích jsme zpomalovali, někde jsem i slezla.. Cestou jsme potkali koně z jiných soutěží a tohle kolo i když bylo co se týče podkladu nejvíc nepříjemné a protože Medy neměl podložky, byla jsem chvilkami hodně nervozní, nás po 21 kilometrech přivedlo zpět na Hipodrom. S kopce opět krokem a pak jedno kolo podél celého závodiště, kde nám Eva podala ještě poslední vodu na polití a pak jen projetí cílem.

    A v tu chvíli jako vždy začala nejnáročnější část dostihu, aspoň pro mě. Je Medy v pořádku? Přece jen by se tady ty podložky hodily víc než kde jinde, projde veterinou, jak je na tom.. Nervy hrály a Eva s Terezkou se o Medyho patřičně staraly.. A pak jsem se na něj podívala a věděla jsem, že tepy jsou v pořádku, takže nezbývalo než jít do poslední veteriny. Prohlídka byla v pořádku,ale to, čeho jsem se nejvíc bála byly chody, přece jen bude unavený, tolik tvrdosti a nerovností, malých kamínků  ä všechno na co dnes šláp mi dělalo starosti. Při kontrole chodů jsem byla tak zbabělá, že jsem se nemohla ani podívat jak Medy běží.

    Čekala jsem na ortel poroty tří doktorů a v duchu se modlila, aby vše bylo v pořádku a pak mi řekli, že Medy veterinou prošel na výbornou a já byla šťastná jako malý děcko, objala jsem toho svýho šampiona, přijala gratulace od doktorů a Evy a chtělo se mi radostí plakat. Když jsem odcházela z prostorů veterin, těšila jsem se na záchod, na to, že se napiju, že Medy dostane co potřebuje, ale místo toho, nás hned odvedli do prostor Vet boxů. Medy ještě musel zvládnout "dopingovou" zkoušku, odebrání moči a krve. Všechno to trvalo neskutečně dlouho a když Medyho zavřeli do boxu, a on tam začal vyvádět jak malej kluk, nevypadal, že má za sebou 89km, průměrnou rychlostí okolo18km/hod. ale nakonec nás pustili odpočívat. Já Medyho odvedla dolů do výběhu za Pipinkou a sama jsem si lehla a celý ten den prožívala ještě jednou.

   Pak přestal být i Kamil načučený, že jsme jeli tak rychle a že to tím pádem neměl nachystaný..ale jak říkám, všechno jsme zvládli my i Medy. Večer jsem Medyho opět odvedla do boxu, aby byl pod veterinárním dohledem a unavená, vysílená, nemocná jsem chvíli po té, co dojeli jezdci, kteří jeli nejdelší dostih dne na 164km, usnula jak nemluvně.. S myšlenkou, že jednou snad budem s Medym patřit mezi ty, kteří strávili na trati dlouhých 11 hodin a v pořádku dojedou onu mistrovskou vzdálenost.

    V neděli startovala Pipka s Kamilem v soutěži „Z“. Já zůstala jako wrangler v paddocku, musela jsem jít s Medym na odjezdové veteriny. Kamil s Pipkou jeli moc pěkně. Kobylka vypadala spokojeně a bez nejakého zádrhelu dojeli oba v pořádku.

    Tyto již naše druhé dostihy v Mostě byly pro mě otevřením dveří do světa opravdových vytrvalců a to, že Medy zvládl konkurovat všem koním, kteří se na naší trati proti nám postavili, jsem nečekala. Medy je bytost neskutečné vnitřní síly a já jsem hrdá, že s ním můžu pracovat a podílet se na jeho úspěších.